Účastníci - Kvítko (silniční kolo - Favorit), Kvítkův táta (Pavel, horské kolo) a já (Pavel, horské kolo). Původně měl jet i Marťan, ale na nádraží nedorazil. Na nádraží jsme se sešli v 6:05, jak bylo naplánováno. Chvíli jsme ještě čekali na Marťana, ale 5 minut před odjezdem si šli Kvítko s tátou koupit lístky (já jsem šťastným držitelem takzvané režijky, ale pozor - s železnicí mám společné pouze to, že máma pracuje jako zdravotní sestra v Železniční poliklinice - to jen na vysvětlenou kvůli dalšímu vyprávění :). Lístky byly zakoupeny na rychlík odjíždějící z Plzně v 6:18, směr Špičák. Navíc si Kvítko s tátou koupili místenku na kolo za 20 Kč a u pokladny byli ujištěni, že s kolama do rychlíku můžou. U vlaku nás ještě výpravčí u přední části vlaku nasměroval do posledního vagónu, tam že si máme kola dát.
Tak jsme tedy pospíchali ke druhému konci vlaku. Tam nás nechtěl průvodčí pustit dovnitř. Se slovy "To nemůžeté!" mu celkem razantně odpověděl Pavel: "To teda můžeme, je to napsaný v přepravním řádu." Tímto argumentem se nenechal přesvědčit a tvrdil neustále, že nás do vlaku nepustí. Mezitím se do diskuse pustil i Kvítko, já jsem jen z povzdálí pozoroval. Nakonec se nám kola přes neustálé výkřiky "přiožralého" pana průvodčího podařilo kola dostat do vlaku, který se zakrátko rozjel. Zpočátku jsme mysleli, že průvodčí zůstane na nádraží, ale po chvilce jízdy se u nás objevil znovu a pořád tvrdil svou. Ani nám nechtěl přinést přepravní řád. Po pár minutách to vzdal (byli jsme opravdu v přesile) a když poté přišel ke kontrole jízdenek, nezmohl se ani na slovo. Možná by mu už ani nevadilo, kdyby Kvítko nenašel lístek - dlouho nás hledáním napínal, ale nakonec "ajznboňácká" epizoda skončila dobře.
Další cesta proběhla v nejlepším pořádku. Asi hodinu a půl jízdy jsme strávili čtením denního tisku. Bez větších problémů jsme ve Špičáku vystoupili a vyjeli směrem Pancíř. Většinou jsme jeli po asfaltce, jenom ke konci byla zpevněná cesta. Ještě jsme si dole každý tipli v jaké výšce asi bude souvislá vrstva sněhu. Kvítkovo táta myslel, že ve 1200 m, já v 1150 a Kvítko 1159. Už nevím, kdo měl nejpřesnější odhad, ale myslím, že jsem to byl já. Ale počasí bylo dobré, obával jsem se předpovědi, která říkala něco o silném větru a přeháňkách. Nic z toho se nevyplnilo, pouze odpoledne chvíli kapalo, ale jinak bylo na listopad celkem slušně.
Na Pancíři jsme odpočívali nejdříve s kočkami a pak i se psem (a kočkou). Asi poprvé v životě jsem viděl, jak se kočka brání psovi - seděla na zábradlí a nemohla utéct, tak se nahrbila a prskala (nebo syčela?) na mladého vlčáka. Ten se jí docela bál a radši šel žvýkat kus podrážky z nějaké boty. Z Pancíře jsme jeli na Šmauzy. No jeli - spíš jsme klouzali vedle kola po zledovatělém sněhu, ale to trvalo jenom chvíli (jen do doby, něž jsme klesli na mých 1150 m :). Sjezd mě bavil, Kvítka na svém Favoritu asi moc ne, ale zvládal to bez potíží. U Šmauzů jsme trochu pojedli (Kvítko vybalil jednu ze svých mnoha čokolád) a jeli dál lesní cestou na Starý Brunst. Pak jsme jeli po silničce přes Zhůří do Keplů. Malou přestávku jsme měli u památníku americké nevímkolikáté pěší divize, která se vylodila v Normandii a došla až sem (a možná ještě dál).
Z Keplů vede ňáká chovatelská stezka, takže jsme postupně viděli zubra, zubrokrávy, zubrobejky a ovce. Ten zubr vypadal majestátně, i když jenom seděl. Ondrův táta k němu šel hodně blízko, ale neodvážil se ho dotknout - co kdyby se po něm ohnal, rohy měl špičatý dost. Ale když jsem pak viděl, jak ztěžka chodí, trochu toho respektu u mě ztratil. Některé krávy přimíchané trochu tím zubrem vypadaly opravdu hloupě (slabé slovo). Dál jsme jeli většinou z kopce (má dnešní maximální rychlost - kolem 70 km/h) přes Kochánov a Rovnou (rovnou) do Petrovic. Tady u kostela sv. Petra a sv. Pavla jsme se naobědvali. Kvítkem avizovaný krásný hřbitov jsme sice nenašli, ale i tak tam bylo hezky. Mimochodem - "fromm" německy znamená zbožný (pobožný, věřící). Po obědě jsme vyrazili na sportovní vrchol výletu - na Svatobor. Už jsem na něm jednou byl pěšky a výstup se mi zdál hodně prudký, uvidíme jak to půjde na kole.
...
Ufff, to se nedalo - asi 100 nejprudších metrů (ne výškových :-) jsem musel vytlačit. Naštěstí mě při tom neviděl, takže když jsem opět nasedl na kolo a kolem šel dědeček s vnukem a vezli dolů na kárce velký kámen, mohl jsem si vychutnat jeho hlášku: "Vidíš, tomu to jede samo." Nahoru přijel chvíli po mně i Kvítko, takže mi to moc samo nejelo. Hospoda byla otevřená, tudíž i na rozhlednu jsme mohli za malý poplatek vyjít. Výhled byl dobrý, tak to nebyly vyhozené peníze. Když jsme slezli dolů pod rozhlednu, začal nás Kvítko krmit svými biologickými teoriemi. Jedna (tu ale už dávno uznal nepravdivou) tvrdila, že lev je psovitá šelma. Druhá (ta prý je asi 5 let stará, tedy nová) byla zase o tom, že SASANKA a MEDÚZA jedním druhem jsou. Pouze že to jsou 2 různé vývojové fáze. Pokud to bude číst nějaký biolog, nechť to co nejdříve potvrdí či vyvrátí!
Kolem půl druhé jsme vyrazili dolů po asfaltce (to byl sjezd!) směrem na Hrádek a Tedražice, odkud jsme jeli na Rabí. Hrad jsme objeli dokola a už nás čekala cesta do Horažďovic. To už jsem začal cítit únavu a když jsme se zastavili na hradu Prácheň, byl jsem moc rád, že nás čeká už jen pár kilometrů. Už jen "pár" šlápnutí a jsme na nádraží! Do Horažďovic-Předměstí jsme dojeli okolo 16. hodiny a tak jsme měli půl hodiny do odjezdu domů. Tu jsme strávili dojídáním zbytků svačiny a v 16:42 jsme odjížděli osobním vlakem s vagóny označenými symbolem "kolo" do Plzně. Tam jsme byli v šest večer. Ještě že to mám domů kousek, na rozdíl od Kvítka a jeho táty, kteří musí až na Košutku. Celkem jsem najel za dnešek 70 km, bez cesty v Plzni to bylo 68.
Tak zase někdy na SDA akci. Ahoj!
Pavel