Pohádkové Pošumaví

Čtvrtek 28. - neděle 31.10.2004

Čtvrtek 28.10.2004

Trošku jsem přecenil ten kotník a na nádraží jsem dorazil pozdě, Kvítko právě koupil lístky. A byla taková fronta, že jsem to nechal až do vlaku. Už ve vlaku Kvítko řešil, jak opravit rozpadlé ozubené kolečko v holicím strojku. A vydrželo mu to až na hrad Klenová. Mrkli jsme se dovnitř, ale nic moc to nebylo. Dokonce mě průvodkyně nevědomky dost vyděsila, když nás všechny zamkla v jedné nenápadné místnosti, o které pak prohlásila, že to je svatební síň! Teď už je to lepší, ale byl to strašný pocit! :-)

Podzimní truecolor
Pohled zezadu na skupinku pochodující po asfaltce, v pozadí krajina v barvách podzimu.
Kvítko nás přesvědčil, že zastávku na oběd dáme až kousek dál, tak jsme zase šlapali. Okolo byl podzim jako malovaný, trošičku sychravo, malounko foukalo a všude okolo pohádkový podzimní truecolor. Při obědě jsme se pohádali, jestli je Polsko dobrá země a jestli je Temelín nejlepší. Každý byl chytrý jako rádio, ale podařilo se to uhrát do autu dřív, než jsme si vjeli do vlasů.

Někde v lese jsme se pokoušeli najít starý židovský hřbitov, ale bezúspěšně. Alespoň jsme našli pár hub. Čas od času nás Kvítko popoháněl, jako že je to ještě daleko a tak. To jsme vždycky udělali pár delších kroků, aby se kozel nažral, a vlk zůstal celý.

Na další cestě stojí za zmínku jen překonávání elektrického ohradníku a louky s krávami. Jestli z nás ty krávy měly opravdu větší strach, než my z nich (jak někdo z nás pokřikoval), tak se divím, že se jim povedlo zachovat si zdravý kravský rozum.

Cílem dnešního pochodu byla všelijakými pověstmi opředená Pohádka. Když jsme na to místo došli, Slunci už k západu moc nechybělo. Výhled odsud byl moc pěkný, opravdu pohádkový. Jak bylo celý den pošmourno, tak tady jsme na to pošmourno koukali shora.

Pohádka je hodně staré zemědělské stavení na samotě. Původně tu bydlela rodina, ale pantáta se oběsil ve stodole, když se mu jednou celá rodina záhadně ztratila. Předposlední vlastnici tu prý pronásledovaly divné předtuchy, radši se odstěhovala. A v letech nedávných stavení patřilo Ivanu Roubalovi, který je teď zavřený na doživotí ve vězení za několik vražd.

Stavení jsme prozkoumali a rozhodli se spát na půdě. Zrovna když jsme jí prozkoumávali, jelo někde nahoře nad statkem auto, což bylo samo o sobě dost divné, žádná silnice tam není. Z vikýře jsme sledovali, co se bude dít, ale nic se nedělo. Pro vodu došel Kvítko, ostatní se postarali o dřevo. Zatopili jsme v nejzachovalejší místnosti s krbem a pustili se do vaření. A po uvaření se podařilo navodit správně pochmurnou atmosféru. V jednu chvíli za námi spadl z ničeho nic kus zdi, to pochopitelně atmosféře jen přidalo. Jenom byla škoda, že už tu nebyly kosti z těch Roubalovo lidožravých vietnamských prasátek. Nezapomněli jsme si zdůraznit, že je dnes v noci úplněk, zanedlouho že jsou dušičky a že je dnes výročí znárodnění. Kvítko četl nějaké podrobnosti o Roubalovi a jeho působení v pohřebnictví. Mě se dost líbily pověsti o Hagenovi, byly pěkně nasáklé takovou morbidní beznadějí. A ještě se mi líbily řeči známého skeptika Kvítka o tom, že jsou věci mezi nebem a zemí ...

Řekl jsem si, že nebudu povídat to, co jsem četl o tom, jak tu straší. A proto na mě dost zapůsobilo, když potom Skrbla vyprávěl, co tu zažil jeho kamarád. Líčil to přesně stejně, jak jsem to slyšel já. Ale Skrbla věděl i ve které místnosti to bylo a tak. Když jsem se pak v noci probudil, poslouchal jsem, jestli také uslyším nějaké kroky nebo alespoň to vzdychání, ale nic se nekonalo. Jen k ránu mě probudila myš, to byl adrenalin, než mi došlo, že to je myš! A pak jsem slyšel, jak mi leze po báglu, to byl ještě větší adrenalin! Musel by to být zajímavý zážitek spát tu sám.


Hrad Klenová
Členitá hradní zeď s věžičkami, výstupky, okny i slepými nikami - vše ve středověkém provedení ...
To je kláda
Marťan vsazený do klády, zřejmě atrakce pro návštěvníky hradu. Pohled zepředu.
Moderna
Futuristická prolézačka tvořená prapodivně zkroucenou silnou trubkou natřenou načerveno. Zajímavý nápad ladí s parčíkem přímo před vstupní branou do hradu.
Off-road
Výprava nahazuje batohy po pauze na pití, pochodujeme napříč krajinou po lukách, lesích a všude jinde ... Zleva Pavel, Jestřáb, Malíček, Skrblík, Marťan, Markýza a Burizon.
Pohádka se blíží ...
Les tonoucí v husté mlze dotváří zvláštní atmosféru, která vládne poslední kilometry před cílem - tajuplným statkem Pohádka.
Průzračný podvečer
Louky pod Pohádkou jsou už nad oblačností, a tak skýtají nádherné pohledy na nedaleký Český les. Vpravo pochodující Marťan, Malíček a Houbák (nejvíc vpravo).
Pozorovatelna
Polorozbořený štít statku láká k prozkoumání. Opravdu skvělé místo k pozorování okolí ...
Pohádka
Starý statek ve tvaru "L" obklopený listnáči a přízemní džunglí v místech bývalého dvora a humen. Pramen vody je proměnil v zarostlou bažinu. V okolí udržované ještě zelené louky a kolem dokola hustý les. Mimořádné místo!
Gurmán
Malíček (vlevo) s Markýzou pracují na budoucí lahodné večeři - krájí čerstvě nasbírané houby, které jsou, jakož i další dny, nezbytný základ. Malíček se stal gurmánem a celou akci ukazoval, jak se to má dělat ...
Večerní sezení
Zleva Markýza, Kvítko, Burizon a Skrblík sedící kolem krbu v zašlé, ale přesto docela čisté hlavní místnosti statku. Při čtení šumavských pověstí nebo těch z Ameriky vládla opravdu strašidelná atmosféra.
Spát. Spáá ...
SDA se souká do spacáků na slámou vystlané půdě. Střecha statku přes jeho zanedbanost ještě drží, takže je to perfektní nocležiště. V popředí Marťan balancuje vestoje ve spacáku coby píďalka jablečná ...


Pátek 29.10.2004

Ráno jsem vstal dřív společně s Marťanem a odešli jsme na vlak. Marťan kvůli práci, já kvůli tomu kotníku (to žebro se celkem dalo vydržet). Vyráželi jsme ještě za tmy, ale už byl vidět náznak východu Slunce. Trošičku skráplo, ale nic vážného. Ještě jednou jsme rozebírali pohádkové události a cesta rychle utíkala. Také čas rychle utíkal. Ale stejně jsme si neodpustili pár zastávek na focení. Bylo nádherné ráno, jen někde se válely mlhy. Prenet a vůbec celý hřeben byl nádherně nasvícený. Do Dešenic nás hodil nějaký dobrák autem, takže bylo dost času i na likvidaci zbylých zásob.

Burizon (převzato z Burizonových stránek)


V pátek ráno mě probudil nějaký rachot. Burizon si balil batoh a společně s Marťanem odešli na vlak. Marťan musel do práce, dělat inventuru a Burizona trápí kotník, na přechod Šumavy se tedy necítil. V noci jsem si žádného strašení nevšiml, vždy když jsem se probudil, tak jsem naslouchal, jestli neuslyším nějaké kroky, ale místo toho bylo slyšet oddychování a chrápání někoho z nás.

Po vydatné snídani opouštíme Pohádku a pokračujeme v plánované trase, přelézáme všudypřítomné ohradníky a napojujeme se na modrou turistickou značku. Na cestě potkáváme traktor, jehož řidič každou chvíli mačká tlačítko klaksonu, nevěděli jsme proč. Když nás míjel, ukazoval na nás něco jako abychom šli pomalu, nebo se zastavili. Z lesa najednou vyběhli tři vlčáci a hnali si to přímo k nám. Neměli jsme z nich dobrý pocit, ale dobře to dopadlo, traktor zase v dáli zatroubil a psi se rozběhli za zvukem. Přicházíme do obce (je to spíš jeden statek) Chřepice, na začátku čteme cedulku: "Pozor pes, vstup na vlastní nebezpečí!". Udivuje mě, že tudy může vůbec vést turistická cesta. Naštěstí byl majitel psa venku a tak vše dobře dopadlo. Kousek za vesnicí je pěkný pramen, jehož voda dopadá na dřevěný mlýnek. Nabíráme ji do flašek a chvíli se snažíme nasměrovat vodu tak, aby mlýnek roztáčela na druhou stranu, hrajeme si jak malí kluci.

Cedule označující počátek obce s ponurým názvem "Onen Svět", část jinak obyčejné pošumavské vesničky je v pozadí. Existují i další obce s neuvěřitelnými jmény - například Záhrobí (na Blatensku) ...
Onen Svět: a co třeba Záhrobí?
Po chvíli chůze zjišťuji, že se mi začíná rozpadat i levá bota, respektive odlepuje se mi podrážka (pravá se mi rozlepila včera). Drží asi na čtvrtině své plochy, s tím mám teď projít Šumavu. Houbák mi opět věnuje kousek provazu na zavázání, teď mám na každé botě dvě tkaničky.

Procházíme Onen Svět (představoval jsem si ho trochu jinak :-)), Kvítko s Malíčkem rozvíjí další debatu na téma: Šnekový dopravník alias mlýnek na maso. Debata se nakonec vyhrotila skoro v hádku mezi Houbákem a Kvítkem, kde každý hájil své argumenty. Obcházíme Hamerský vrch a údolím Ostružné se dostáváme do obce Keply. Asi kilometr za vesnicí u samoty Sova jsou dvě Umrlčí prkna z r. 1936, o kterých nám včera Kvítko před spaním povídal. Bylo by dobré se zde zmínit, co se pod tím hrůzostrašným názvem skrývá.

"V dřívějších dobách, kdy nebylo možné pohřbívat během zimního období, se zemřelí uchovávali ztuhlí na půdách až do příchodu jara. Jako jejich poslední lože jim sloužilo Umrlčí prkno - které si podle tradice mnozí perspektivní nebožtíci již v předstihu sami vyřezali a ozdobili výjevy ze svého života nebo náboženskými motivy.

Po pohřebení ostatků mrtvého se Umrlčí prkna dávala jako znamení podél cest nebo na místa, kde zemřelý rád trávil své chvíle. Pocestný, který takovéto místo míjel, se zastavil a věnoval zemřelému tichou modlitbu. V některých vsích se dokonce prkna přibíjela na štíty domů.

Takovéto exempláře byly kdysi nedílnou součástí šumavské krajiny. Někteří folklórní nadšenci tento starodávný zvyk dnes obnovují. Prkna pochopitelně již neslouží jako součást pohřebního ceremoniálu, ale jejich řezbáři spíše chtějí upozornit na tradici, kterou málem odnesl čas."

Pokračujeme stále po zelené značce po krásných loukách, sluníčko hřeje tak intenzivně, že donutilo Pavla si vzít kraťasy. Na kraji louky leží bílé kulaté balíky slámy a Kvítka hned napadá, že bychom mohli jeden skutálet dolů z kopce, ale naštěstí se s ním vůbec nedalo hnout. Před Hořejším Těšovem nám Skrblík ukazuje základnu jeskyňářů, kterou občas využívají i skauti z Plzně.

Pomalu se blíží večer a nám je jasné, že cíl, který jsme si dali, dojít na Křemelnou (32 km), nemůžeme dosáhnout a je také jasné, že se s Marťanem, který ráno přijede autobusem, nemůžeme sejít na Čeňkově pile, ale někde blíž. Z údolí k nám přichází hustá mlha. Místo na spaní nacházíme pod Bezděkovským kopcem, kde je udělané i ohniště. Malíček se Skrblíkem jdou shánět po postavení stanů a přístřešků vodu, já s Houbákem nestavím přístřešek žádný, chceme spát pod širákem. Zapalujeme oheň a každý si kuchtí nějakou mňamku k večeři. Kvítko si přitáhnul z lesa pořádný placák na sezení, ale oheň mu jeho pohodu znepříjemňoval svým štiplavým kouřem. Po večeři se skoro každý předhání svými úspěchy, či neúspěchy v počítačových hrách a asi po desáté hodině jdeme spát. Ještě musím dodat, že jsme nakonec kvůli malé přeháňce přístřešek postavili, celou noc však nespadla ani kapka.


Pohádkové ráno
Zleva Jestřáb, Markýza, Skrblík a Houbák pózující na místě noclehu - okraji slámou vystlané půdy. Za nimi volný prostor stodoly se změtí trámů, z boku světlo ranního sluníčka pronikajícího dovnitř oknem.
Mlýnek (na maso?)
Čistá lesní voda z mechem obrostlého dřevěného korýtka dopadá proudem na jednoduchý mlýnek.
Kráva
Osamělá kráva upřeně pozorující SDA výpravu. Stojí na prosluněné louce, v pozadí zbytek stáda, zbarvené listnáče a husté lesy na obzoru. Typické pošumavské panorama ...
Zejbišský dvůr
Rozlehlá usedlost obklopená lukami, háji a lesy ukazuje mohovitost dávných majitelů. Součástí je totiž i tvrz s věžičkou ...
Fakt užovka?!
Detail drobného háďátka, které se vyhřívalo na silničce v Keplích. Žluté měsíčky napovídají, že jde o užovku, ovšem bojovností připomínal tenhle hádek spíš zmiji.
Kultura dřívějšího Pošumaví:
boží muka ...... a umrlčí prkna
Záběr obnovených božích muk v pošumavské krajině. "Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!" Detail umrlčích prken s křížem, které na místě bývalého Kochánova nutí poutníky k zastávce a zamyšlení nad pohnutou historií tohoto kraje. "Auf diesem Brette hat geruht Josef ... und Anna Schreiner."
Podzimní idyla
Sedélko nad Kochánovem. Louka, březová alej, les v pozadí a oblačné nebe vytváří překrásnou mozaiku sytých podzimních barev.
Gorby
Pavel stojí na jedné ze stochasticky poházených "senovek" balených dle moderních trendů do bytelného bílého igelitu. Úkol je jasný: přeskákat z jedné strany na druhou bez dotyku země!
Společenstvo v pohybu
Celá skupinka SDA (kromě fotícího Houbáka) rázně vykračuje cestou na okraji lesa a luk, je kam spěchat - jsme pozadu.


Sobota 30.10.2004

Ze světa snů mě probouzí Kvítkův hlas: "Vstávejte, za 20 minut vyrážíme!". Při pohledu na hodinky zjišťuju, že je půl osmé. Za půl hodiny jsme již na cestě. Mlha hustá, že by se dala krájet. Po zelené značce se dostáváme k jeskyni Peklo, která je ovšem zavřená. Mezi mříží a futry je mezera akorát tak pro štíhlého člověka. Kvítko říká, že už tam jednou lezl a z báglu už vytahuje oblečení na převlečení. Otvorem se protahuje jako hadí muž, za ním Pavel a potom Houbák. Skrblík se protáhl přes hrudník, ale pánev už tam nenapasoval, potom nemohl tam ani nazpátek. Nakonec se přeci jen ven dostal. My zbývající jsme se dostat dovnitř ani nepokoušeli. Malíček zatím píše Marťanovi SMS, že se sejdeme v Dobré Vodě u muzea.

Dobrá Voda je staré poutní místo se studánkou údajně léčivé vody. V rodném domě Dr. Šimona Adlera, rabína a historika, který se stal obětí holocaustu v koncentračním táboře Osvětim, je zřízeno Židovské muzeum. U něho nacházíme Marťana. Chystáme se na prohlídku, bohužel si nemůžeme batohy nechat uvnitř. Kvítko, který zde již byl, tedy čeká venku u batohů. Napřed se jdeme s průvodcem mrknout do kostela sv. Vintíře, kde je skleněný oltář vážící téměř 5 tun. Jde o plastický reliéf různých světců a také Krista. Na stěnách kostela je několik menších skleněných plastik. V muzeu jsou k vidění různé předměty ze života Židů a také např. ukázka interiéru hospody. Z Dobré Vody je nádherný výhled na šumavské kopce. Na vrchu Březník se nachází malá kaplička, z vrcholové skály je pěkný, ale trochu omezený výhled. Cestou na Křemelnou vidíme v dálce na východě hrad Kašperk. Téměř na vrcholu Křemelné jsou šachty po dolování zlata, nazvané Sněžné jámy. Prý se zde drží sníh až do léta. Pavel s Malíčkem se vrací do Plzně kvůli jiným povinnostem. Prozkoumáváme jednu šachtu, zlato tam ale žádný nezbylo. O kousek dál je Sněžná jáma daleko větší, opravdu úctyhodné dílo. (Žádný sníh jsme ale nikde nenašli. Asi zase jenom pověst :-) Pozn. red.) U vrcholové mohyly s nápisem "Mt. E. T. Seton" se fotíme samospouští třemi digitály najednou. Pod kopcem nacházíme docela pěkné místo na spaní kousek od cesty, snad nikdo po ní nepůjde nebo nepojede, jsme přeci jen v národním parku. U ohně po večeři Kvítko čte šumavské pověsti, střídá se s Houbákem, který dokončuje čtení o Hagenovi. Večerní pohodu narušil zvuk jedoucího auta. "Honem, schovejte oheň", jedná Kvítko. Markýza s Houbákem vytváří živou zeď před ohněm, aby nebyl vidět z cesty. Auto projelo dál a tak jsme mohli pokračovat ve večerním čtení.

Před spaním si ještě řídíme budíka na půl osmou, respektive podle nového času na půl sedmou.


Pekelní jeskyňáři
(Zleva) Kvítko a Houbák pózují nad jezírkem v jeskyni Peklo. Strop tady není moc stabilní ...
BatmanSalto
Houbák v jeskyni smutně držící mříže a koukající ven. "Dostanu se ven?!" Připomíná jisté zvířátko ... Pavel právě zakončuje akrobatický výlez z jeskyně efektním dopadem na ruce. Bude parakotoul?
Dobrá Voda
Kostel na Dobré Vodě (vlevo) a úžasný panoramatický výhled, který se otevírá směrem na Horažďovicko, podél Otavy. Při lepší viditelnosti je odtud možné spatřit Třemšín i vzdálenější místa ...
Sněžné jámy:
Impozantní vstupInteriér
Markýza (vpředu) a Kvítko (dále) sestupují za Skrblíkem do mohutné jakoby skalní pukliny, což je ovšem lidskou rukou vytěžená díra zbylá po primárním dolování drahých kovů a posléze křemene pro šumavské sklárny. (Zleva) Houbák, Jestřáb a Marťan na konci podzemní části jedné ze Sněžných jam. Dál už je jenom zával, kolem suť různorodě zbarveného kamení.
Křemenná žílaZa světlem!
Krásně viditelná křemenná žíla na stropě vyrubané chodby Sněžné jámy. Právě po ní pravděpodobně vedli středověcí horníci svoji těžbu. Pohled ze spodku jámy nahoru na denní světlo. Mezi mohutnými mechem obrostlými stěnami hluboké rozsedliny má člověk poněkud tísnivý pocit.
Skrbla trpaslík:
Před chvílí narovnaný baťoh ...... už zase nedrží :-(
Skrblík se svým typicky nasazeným baťohem krytým věrnou bundou. Na jedné straně do výšky trčící rukáv působí dost komicky. Totéž jako v předchozím snímku, ovšem zepředu a o chvíli déle. Snaha o úpravu nebyla nic platná ...
Vrcholová mohyla ...
Detail mramorové placky vsazené do vrcholové mohyly na hoře Křemelné. Stojí tam: "KŘEMELNÁ, Mt. E.T.SETON, 14.8.1990"
... a společné foto
Společný snímek u vrcholové mohyly na Křemelné - samospouští hned třemi digitály najednou. Tato fotka je z Marťanova stroje ... zleva vpředu Markýza, Jestřáb a Skrblík, vzadu pak Marťan, Houbák a Kvítko.


Neděle 31.10.2004

Moc se mi vstávat nechtělo, vždyť byla ještě skoro tma, ale chceme si pořádně užít poslední den, nezbývá, než tedy vstát a balit. Dnešní noc někteří z nás strávili pod širákem, kromě Kvítka s Markýzou se svým tropikem.

U říčky Křemelné
Říčka Křemelná tekoucí v zapomenutém údolí sevřeném prudkými lesy porostlými svahy.
Vyrážíme bez snídaně, najíme se někde dál. Jdeme směrem ke Křemelné, křižujeme zelenou turistickou značku. Ještě se můžeme rozhodnout, buď půjdeme po zelené na most, nebo přebrodíme Křemelnou. Markýza měla rozhodnout a rozhodla dobře, pohodlnost nezvítězila. Sestupujeme ke Křemelné, musíme být však obezřetní, nacházíme se v národním parku, kam je vstup mimo vyznačené trasy zakázán. Říčka není moc hluboká, ale zato pěkně studená, což se dalo od horské řeky čekat. Vstupuju do vody jako první, hloubka pod kolena, jde to dobře, zbývá poslední úsek - překonat proudnici, vody tam ale bylo víc než na kolik jsem měl vyhrnuté nohavice kalhot, smůla, trocha vody snad neuškodí. Ve vodě se kolem mne prohnal Houbák, kampak asi pospíchal? Po nás brodí další, každý si ty kalhoty trochu namočil, Marťan si je dokonce musel převléknout, protože v inkriminovaném místě mu zrovna nohavice sjely dolů. Jediný Skrblík to vyřešil nejlépe, sundal si kalhoty úplně.

Údolí kolem Křemelné je úplně kouzelné, řeka místy vytváří obrovské tůně, hluboké určitě přes dva metry, takové malé bazény (ne s teplou vodou). Jsem rád, že taková krásná místa jsou chráněna před nájezdy turistů.

Z vyhlídky koukáme na Čeňkovu pilu a na soutok Vydry s Křemelnou, odkud už pluje voda zlatonosné Otavy směrem na Strakonice a Písek. Za chvilku už přecházíme po mostě nad Vydrou. U zavřených stánků s občerstvením si konečně dáváme snídani a zároveň i oběd. Bohužel nás opouští Skrblík s Markýzou. Vybírají si nejlevnější dopravu, stopování. Mají štěstí, zastavuje jim už čtvrté auto.

Z devíti lidí zůstáváme čtyři. Stoupáme k vesnici Svojše, Kvítko předpovídá déšť, neuplyne snad ani 10 minut a začíná pršet. Napřed jenom pár kapek, ale na Kozích Hřbetech už prší docela slušně. Do Kašperských Hor přicházíme pěkně mokří kolem 11 hodiny. Náš plán se bortí, chtěli jsme dojít do města Sušice, které mimochodem leží také na Otavě. Hledáme nejbližší autobus, hrůza, do Sušice jede až v půl pátý. Zalezli jsme do nejbližší hospody, kde jsme strávili několik hodin. Pěkně jsme se najedli, napili, ohřáli, osušili a zahráli si Macháčka, kde každý alespoň jednou prohrál.

Venku stále pršelo, navíc odněkud přilezla mlha, horší počasí snad ani nemůže být. Jdeme navštívit muzeum motorek a kol. Na půdě jednoho domu na náměstí, kde je mimochodem pěkná "kláda", jsou k vidění opravdu zajímavé stroje, jak se dovídáme od našeho zajímavě podivného průvodce. Viděli jsme např. motorkotaxík s výměnou zadní sedačky za dvojsedačku, nebo motorku s kolem pro jízdu za vodičem na okruhu. Motorka rozrážela vzduch a umožňoval cyklistovi jet až 110 km/hod.

Když jsme vyšli v 16 hodin z muzea, vidíme, jak na zastávce stojí už nějaký autobus. Zjišťujeme, že jede přímo do Plzně, museli jsme ho v jízdním řádu přehlédnout. Sice nemusíme přestupovat, ale autobus staví snad na každém rohu. Za dvě a půl hodiny se loučíme na CANu v Plzni.

A kdo že na této akci byl? Kvítko, Markýza, Skrblík, Pavel, Marťan, Burizon, Houbák, Malíček a já. Ještě bych chtěl upozornit na dva SDA rekordy. Prvním je devět zúčastněných lidí na SDA akci a druhým je účast Marťana na této akci dvakrát.

Jestřáb



Antýgl z Předních Paští
Pohled z již zhnědlou trávou porostlých bývalých gruntů Předních Paští na vrch Antýgl, přes údolí Křemelné a dále Vydry. Ponuré nebe nedává vyhlídky na skvělé počasí ...
Brodění Křemelné: 1. všeobecné přípravy
Houbák s Jestřábem neotáleli, jako první přebrodili na druhou stranu řeky a mohli proto zachytit dobrodružné chvíle zbytku Společenstva při průstupu proudem. Ti se na to - s klacky v rukou - právě chystají: zleva Markýza, Marťan, Kvítko a za ním Skrbla. Jediný ten si sundavá kalhoty ...
2. Kvítko to rád rychle3. Markýza s rozvahou
Kvítko překonávající poslední úsek - nejdravější proud. Voda studí a tak dost spěchá - v podstatě skoro běží! Markýze sahá v tomto místě voda vysoko nad kolena, na místě je proto opatrnost. Proud je totiž dost silný ...
4. Marťan drsně5. a Skrblík chytře
Marťan v odvážné pozici balancuje v boji s mocným proudem. Ačkoliv to vypadá dost nahnutě, Marťan řeku v pohodě překonal. Skrbla jako jediný hloubku nepodcenil. Sundal si kalhoty úplně a tak je potom měl - jako jediný - celé suché.
Čeňkova Pila
Pohled zpod splavu na Vydře proti proudu, na říčku, silniční most a vedle stojící hotel. Vůkol lesy na strmých svazích svírajících údolí ...
Autostop
Téměř okamžitě chytli Markýza se Skrblou na Čeňkově Pile odvoz. Právě cosi domlouvají s řidičem malého bílého autíčka, které zastavilo ... Nakonec pojedou do Volyně a tak se všichni účastníci akce (kromě zbylé čtveřice), vezli domů alespoň kousek autostopem. Taky SDA rekord!
Na Jelenov
Zleva Houbák, Marťan a Jestřáb při diretissimo výstupu strmou loukou z Čeňkovy Pily na Jelenov. V pozadí hora Křemelná a údolí stejnojmenné říčky.
Kašperské Hory: dlouhé čekáánííí ...
Zamlžený objektiv podává svědectví o neslavném konci plánů zbylé čtveřice Marťan - Houbák - Jestřáb - Kvítko: místo pochodu až do Sušice se kvůli trvalému dešti muselo zakotvit v Kašperských Horách v hospodě. Na snímku vpravo Marťan, pak Jestřáb a Kvítko si právě pochutnávají na teplém jídle. Potom přišel Macháček ...