Celý tenhle moravský příběh jsem v podstatě zajišťoval já. Asi ještě 3 týdny před akcí nebylo jisté, pojedeme-li vůbec do jeskyní, pojedeme-li vůbec na Moravu, pojedeme-li vůbec někam ... Kvítko mi dal kontakt na Benyho. No kontakt to vlastně ani nebyl. Nejdřív jsem měl telefonní číslo, které už nebylo aktuální, pak několik indicií. Nakonec jsem našel kontakt na Benyho na internetových stránkách ZO ČSS Plánivy, jíž je členem. Zavolal jsem mu, domluvili jsme termín a náplň akce. A bylo to. Byl jsem nadšenej!!! Moc jsem se těšil. Teď už jen sehnat lidi. Ihned jsem napsal Kvitkovi a všem potenciálním zájemcům. A odezva? Nic. Nikdo. Zklamání. Malíček váhal. Skrblík se už předem omluvil. Ale jinak odpověď žádná. A do začátku akce už chyběl jen týden!
Naštěstí přišel na řadu Kvítko a jeho příbuzenstvo a kamarádi. Kvítkovo sestra se právě vrátila z USA, a tak nabídl bratr své sestře, kterou po dlouhé měsíce neviděl, a chtěl si proto vychutnat její přítomnosti co nejvíc, než mu zase odletí někam do ciziny, účast na akci SDA. A výsledek? Nakonec nás je 5: Kvítko (člen SDA), Pavla (jeho sestra), Michal (její kluk), Čolek (Kvítkovo přítel), Marťan (člen SDA). Taky nesmíme zapomenout zmínit Punťu (Marťanovo auto, které přežilo nápor 5 lidí s plnými baťohy a trasu 660 km). Díky, nikdy nezapomeneme.
Ubytovali jsme se v útulné základně speleologické skupiny Plánivy, seznámili jsme se se sympatickou Hankou, Benyho ženou, a s Haničkou, jejich roztomilou dvouletou dceruškou. Prohodili jsme pár slov, naplnili skuhrající žaludky a plni očekávání šli spát do společnosti žhavých kanadských kamen. Nevím, jestli všichni víte, kdo je to Beny - Libor Beneš. Je původem z Plzně, skaut a člen 11. oddílu našeho střediska. Je také speleolog a osud ho zavál do Brna a do Moravského krasu.
| Poprvé v krasu? Jak kdo! |
|---|
|
| Ponor Bílé vody - to je maso! | |
|---|---|
|
|
| A konečně Spirálka: předtím ... | |
|
|
A tak jeden po druhém slézáme po soustavě úzkých kolmých žebříčků, nejprve vstupní úzkou chodbou zpevněnou skružemi, následuje krátká chodbička a už se ocitáme v jeskynním dómu a slézáme další 2 dlouhé žebříky ve volném prostoru. Jednotlivé žebříky měří asi 15-20 metrů a my se nalézáme později v jeskyni až 70 metrů pod zemí. Nečekají nás betonové chodníky, zábradlí, nasvětlené krápníky, řvoucí malé dítě ani výklad plný snadno zapomenutelných detailů. Přišli jsme si jeskyni osahat sami, vlastníma silama se dostat všude, kde je to možné. A Beny nám dává spoustu prostoru ... "tamhle je pěkná plazivka s loužema vody, vlezte tam, zkusíte to někdo? ... Tamhle je pěknej sifon, jděte se tam podívat ... Tohle stojí za to ..." Ihned na začátku naší cesty nás čekala taková malá díra, svými rozměry tak akorát na tělo. A tak jsme tam vpluli po hlavě a čekala nás krátká, blátem pokrytá chodbička, kde byly podpisy návštěvníků jeskyně. Po nás tam zbyly jen 3 písmenka - SDA. Jak jednoduchá byla cesta dolů, tak nahoru to vůbec nebyla sranda. Výhodu měli delší lidi, viď Kvítko! Takže já a Michal jsme se tam pár minut mrskali, a ti nahoře se jen bavili. Nakonec jsme se všichni kluci vyškrábali vlastníma silama.
| Jdeme do akce! |
|---|
|
| ... a potom! |
|
| Koulovačka - dětinská to zábava |
|
Po obědě jsme se opět převlíkli do našich jeskynních obleků a vyrazili do nedaleké jeskyně kopat, vyvážet hlínu a kamení a možná i objevovat nové prostory. Nakonec zůstalo u tvrdé práce. Vždy jeden byl permoníkem (nejlepší byl samozřejmě Beny - obdivovali jsme jeho sílu s jakou rozbíjel obrovské kameny) - kopal v 6 metrů hluboké jámě a plnil kyblíky. Jeden je tahal na laně přes kladku nahoru, další je vysypával do vagonku (tzv. kalfas) a 2 vytáhli kalfas na povrch - důmyslný systém z trubek, na kterých byl kalfas zavěšen, nám dovolil na principu lanovky vytáhnout a vysypat hlínu kousek od vchodu do jeskyně. Obdivovali jsme a vymýšleli další zlepšení tohoto mechanismu. Střídali jsme se, takže všichni si vyzkoušeli všechno. Pavla nám dělala zázemí na povrchu, seděla u ohýnku a nebyla sama. Společnost jí kromě Béďy dělal později i náhodný kolemjdoucí ... prý sympatický mladý muž, načichlý hospodou ... povídal: "Já su z Blanska, já byl na Holštejně ..." Když už byla venku tma a Beny musel na schůzi, sbalili jsme náčiní a šli na základnu. Neminulo nás setkání s oním sympatickým mladíkem. Povídal: "Já su z Blanska, já byl na Holštejně ..." Když tuhle větu po cestě zopakoval několikrát, docela jsme se bavili.
| Malá škola horničiny: takhle se makalo ve středověku! | |
|---|---|
| Mistr studnař (Beny) rozbíjí kladivem šutry ... | ... rumpálník je tahá vzhůru a nakládá na kalfas ... |
|
|
| ... ježto je posléze za strašlivého rachotu radostně vláčen klikatou štolou vzhůru ... | ... aby mohl být jeho obsah vyvrhnut do lesa. Můžeme jet zas! |
|
|
Po večeři jsme do dlouhé noci povídali s Hančou, teda nejvíc povídal Kvítko a Hanča a po návratu ze schůze i Beny. Nejvíc o jeskyních a jeskynních prostorách, o možnostech v Plzni, o jeskyňářích - záchranářích (jedním z nich je Beny), o tragédiích v jeskyních, o zítřku ... Čekala nás ještě zajímavější jeskyně než dneska - Nový Lopač. Byla objevena za tragických okolností. Jistý jeskyňář - potápěč se při průzkumech dalších prostor jeskyně Starý Lopač zaklínil v úzké štěrbině. Nemohl být vytažen svými kamarády, a tak bohužel zemřel. Aby mohli dostat jeho tělo na povrch, vyrazili štolu asi 30 m hlubokou a díky ní objevili tyto nové prostory - j. Nový Lopač ...
| Jdeme do Nového Lopače ... |
|---|
 |
| Matka všech děr: Macocha |
|---|
 |
Máme dobrou náladu, i počasí je fajn, sníh už pomalu taje (Marťan se raduje, Kvítkovi je to líto). Balíme, uklízíme, loučíme se s Benym, Hankou a Haničkou. Určitě se sem musíme vrátit!!! Příští rok. Někdy v létě. Pomůžeme Benymu něco vykutat a uvidíme zas další nádherný jeskyňky Moravskýho krasu. Využíváme času a jdem se podívat na nedalekou a známou propast Macochu. Byl jsem tu letos již v létě, ale v (pod)zimním hávu to má taky něco do sebe.
Cesta autem zpátky už ubíhá celkem v pohodě. Bereme to kratší cestou přes Blansko, Tišnov a V. Bíteš. Debatujem, jestli to risknout přes Prahu, nebo použít objízdnou trasu. Nakonec projíždíme Prahou nečekaně hladce. Kvítko byl zásadně proti a čekal, jak bude rejpat, až budem stát hodinu v kolonách aut. Ale nakonec jsme byli všichni rádi, že to tak dobře dopadlo. A je tu Plzeň, Peklo. Rozcházíme se, jsme unavení, špinaví, otlačená kolena a lokty ... ale jsme rádi, že jsme u toho všeho mohli být! A proč jsem nazval akci Návštěva Dámské jeskyně: obtížnost F? Když jsme se s Benym bavili o tom, jak se nám to líbilo a co příště, prohodil něco v tom smyslu, že j. Nový Lopač je jenom "dámská" jeskyně, taková pro začátečníky. Asi si chtěl i rejpnout do Pavly. No a obtížnost F navrhnul Kvítko, protože tahle akce nebyla tak drsná jako Pohádková Šumava, zato to byla taková lahůdka, pochoutka.
Marťan