Jsme v čekárně improvizovaného autobusáku, chodíme na momentálně neplacené záchodky a pět minut před odjezdem busu do Krumlova jdem na nástupiště. Po vylezení ze dveří nás překvapuje, že autobusou dopravu v České republice netrápí zpoždění nýbrž předždění. Autobus nás při výlezu akorát míjí a zatímco my zmatkujeme a nechápeme, proč se ta velká plechová věc již pohybuje, tak řidič té věci s klidem Angličana čeká na semaforech, aby vyjel do ruchu města. A tak vybíhám k oné věci a snažím se, aby si mě řidič nějak všimnul. Bohužel jsem vyběhl pozdě, protože když už jsem konečně byl ve vzdálenosti, kdy bych už konečně dohodil do řidičova okna větším balvanem, tak řidič dostává zelenou signalizaci. Prevít - ani si mě nevšim.
A tak vyrážíme hledat nějakou osobu, které můžeme vynadat. Nikdo takový se nám dlouho nenabízel. Člověk z ochranky nevypadal kompetentně a navíc měl obušek. Konečně jsme našli nějakého dispečera, kterej v inkriminované době neseděl ve své kukani a zřejmě někde svačil, čímž mě ještě přimíchnul. Tak jsem na něj drobet vyjel, on se od začátku docela asertivně bránil (jako že to byl autobus jiné společnosti a tak s tím těžko něco nadělá), takže nakonec autobus odjel s klidným svědomím a my jsme museli přejít k starému dobrému ČD. ČD nás přijaly jako vlastní a po dvanácté jsme konečně opustili Budějice. Opět jsme klábosili (pozor na Číňany!) a ve čtvrt na dvě jsme se slávou v duších vystoupili v Krumlově.
Prošli jsme pěkným historickým městem a už jsme stoupali vstříc přírodě, elektrickým ohradníkům a zvířecím kamarádům. A zimě. Viděli jsme spoustu krásných věcí. Tak kupříkladu dvůr kamaráda Kvítka, jak se správně venčí psi (nejlépe se pes proběhne přece podél auta) a jak se nad náma krásně dokáží stahovat mraky (jak nad Chomutovem). A tak jsme došli na místo, kde k první vesnici na kopci (Slavkov) již bylo nedaleko, kde denní světlo zmizelo kamsi daleko na západ (viz. časový posun), kde už ze stáhnutejch mraků začalo sněžit a kde kamarádi, co jsou naladěni na stejnou strunu, postavili stany (Houbák plachtu :) a zapálili oheň, aby je ohřál, aby je semknul a aby jim tepelně upravil stravu. Ano, tak dobrá je oheň věc, ale spacák je spacák a titanové nádobí je titanové nádobí ... :))
Kačer
| Český Krumlov poprvé ... | |
|---|---|
|
|
|
| ... podruhé ... | ... potřetí ... |
|
|
|
| ... a naposledy | |
|
|
|
| Napříč ... | |
|
|
|
| ... krajinou | |
|
|
|
|
| Houbákův bivak |
|---|
Kdo měl sbaleno, netrpělivě přešlapoval. Slabší jedinci to však nevydrželi a dali se na pochod, aby se alespoň trochu zahřáli. Ve vesnici Slavkov jsme stejně počkali na pomaleji balící jedince. Museli jsme být ale ostražití. Na křižovatce jsme byli málem smeteni tatrovkou, která tak úplně nezvládla na náledí levotočivý manévr, a pak jsme byli pod neustálým dohledem místního partyzána. Jo, tato akce bude drsná. Spočítali jsme první ztráty. Malíčka opustila PET láhev na cestě do vesnice a ekologie zaplakala. Teď jsme potřebovali sehnat nějakou tu pitnou vodu. Tu jsme dotankovali u německých přátel. Sympatická rodinka nám ochotně načepovala voděnku a ještě jsme dostali bonus - 2 l multivitaminu. To se nedá odmítnout. Danke schön!!! Snad jsme nevypadali moc sešle???
Přes louky s krásnými panoramaty jsme se přesunuli na zbytky gotické tvrze Pasovary. Po krátkém občerstvení jsme prozkoumali zříceniny a pokračovali do Hořic na Šumavě. Naším dalším cílem byl totiž sousední areál pašijových her. Cestou jsme museli překonat několik ohrad se zvířaty. Velice obezřetně jsme se vkradli do teritoria koní. Byli však velice přítulní. K některým členům výpravy možná až moc. No jo, když si někdo zabalí voňavý chlebíček navrch batohu, je prostě neodolatelný. Zkrátka k sežrání. Věčně hladovým koníkům jsme unikli jen o vlásek za elektrickým ohradníkem. Překonali jsme údolí potoka a bažinatých pastvin a konečně dorazili do areálu pašijových her.
| !Nebezpečný býk! |
|---|
|
Vytyčili jsme trasu mezi Květušínem a Polnou na Šumavě, abychom se nepozorovaně dostali do prostoru. Nejdříve jsme navštívili zříceninu Hostinov a pak přeběhli silnici do ohrady s kravami. Poslední tento den. Kravičky ale dnes asi nebyly v dobrém rozmaru. Stále jsme periferním viděním sledovali, co se bude dít. "Jde po nás!" Kvítko odhalil v býčích očích nekalý úmysl. Parta trempíků nebyla vítána. Hbitě jsme přeskákali za elektrický plot. Uf, uf, přes 200 kg vážící hromada živého masa se včas zastavila. Už jsme si nedovolili dále provokovat a pokračovali za plotem. Než jsme stačili obejít celou ohradu, byla už téměř tma. Čas najít někde to tábořiště.
Nedaleký lesík v blízkosti železnice nám poskytnul útočiště na noc. Profesionálové rozdělali oheň a pustili jsme se do vyváření ...
Tom
| Pomaleji balící jedinci ... |
|---|
|
| ... a ti rychlejší |
|
| Anténa pro mimozemšťany? |
|
| Pasovary: zákaz vstupu - |
|
| - soukromý majetek! |
|
| Přítulní koníci: |
|
| dialog ... |
|
| ... v obklíčení |
|
| Čechy krásné ... |
|
| ... Čechy mé! |
|
| Pašijová žranice |
|
| Tajuplný Hostinov: |
|
| zřícený statek uprostřed lesů |
|
| Průnik do VVP: pečlivě maskováni |
|---|
|
Pokračovali jsme dál, ale čas neúprosně utíkal a i naše žaludky to poznaly, takže jsme se rozhodli zastavit na oběd. Každý si uvařil něco teplého a nakonec jsme si všichni uvařili ešus čaje. Nicméně ani to nás nezahřálo, protože bez pohybu v té ukrutné zimě kdo se nehejbal, tak umrzal :-). Já jsem myslel, že mi snad upadnou palce u nohou, jaká mi byla zima. Naštěstí pak na chvilku vysvitlo slunko, takže jsme alespoň trošku toho tepla nachytali. Po obědě jsme všichni vyrazili prudce dopředu, abychom se alespoň trochu zahřáli. Hned první kopec nám naše přání splnil. Naším dalším cílem byla osada jménem Ondřejov, kde vojáci nacvičují dobývání osady, např. se tam prý cvičili vojáci do Afghánistánu. Když jsme tam dorazili, přivítal nás mrazivý vítr a sněhové přeháňky. Pár polorozpadlých baráků, jinak nic víc :-(. Ale upoutal nás dřevěný kříž u ohrady. Zřejmě někdo někomu vlezl do rány při dobývání osady. Tak hurá zase dál. Musíme za světla najít nějaké příjemné a hlavně schované místo na přespání, zatímco tady byla obrovská planina, kde by nás každý našel. Začalo velice nepříjemně sněžit. No ono není divu, už jsme se také nacházeli v 1000 m n.m.
Nikdo nic neříkal, jen jsme prostě šli pořád kupředu. Konečně před námi se tyčil vytoužený smrkový les, kde jsme měli v plánu přespat. Na okraji toho lesa byl obrovský krmelec, který měl i nahoře malou půdičku se spoustou sena. Bylo rozhodnuto. Dnešní a to poslední noc strávíme tady v teple sena. Jen oheň si zde nemůžem dovolit dělat na okraji louky, tak jsme se šli zašít hlouběji do lesa. Já a Malíček jsme rozdělali oheň a začali se pomalu hřát, zatímco ostatní vyrazili na vrchol jménem Knížecí stolec.
| Jdeme do toho! | |
|---|---|
|
|
| Vodní cvičiště Loutka: budeme se koupat? | |
|
|
| Nebo radši slunit?! | |
|
|
| Stopy ve sněhu | |
|
|
| Polní kaple | Vítěšovičtí Uhlíři - další z mnoha zničených osad |
|
|
| Stahují se mračna, čina bude značná | |
|
|
| Ondřejov | |
|
|
| Světlu vstříc | |
|
|
Po 2 hodinách se vrátili a začali jsme vařit a večeřet. Tma už dávno padla, a tak jsme já a Kačer vyrazili směr krmelec si lehnout a taky uspořádat seno tak, abychom se tam všichni vešli. Na okraji louky jsme najednou s Kačerem zahlédli světlo mezi stromama. Mrkli jsme na sebe a čekali, jestli se objeví znovu. Najednou se dole v údolí objevilo auto, které jelo po cestě směrem k nám. Oba dva jsme to vzali úprkem zpět do lesa, kde jsme se schovali za velké smrky. Auto projelo kolem a pokračovalo dál ... Uff, to jsme si oddychli. Tak a teď už konečně hurá do krmelce. Vlezli jsme si s Kačerem úplně až na samý konec a po anatomickém tvarování jsme ulehli do spacáků a probírali, jak u Kačera na univerzitě počítače "chroupou" 14 dní v kuse. Ostatní se ale pořád nějak nehrnuli, a tak jsme pak ňák vytuhli :-).
Asi kolem 10ti byl slyšet velký hlahol a zbytek naší SDA party dorazil. To nás oba s Kačerem probralo. Po rozmístění v seníku se Markýza rozhodla spát uprostřed, protože jí je prý vždy velká zima. Takže si lehla mezi mě a Houbáka a začala si vybalovat. Ale jak si tak vybalovala, její spacák mi přistál na hlavě a to si zasloužilo pomstu :-). Spacák jsem jí schoval do mého spacáku a dál ležel jakoby nic. Po pár minutách si Markýza všimla, že jí chybí. Začala se teda hrabat v seně a hledat ho. Když jej nemohla najít, začala obtěžovat ostatní :-). Nejdříve šla na Malíčka, jestli jí ho náhodou neschoval on, ale ten se slovy: "Na mě nešahej, já jsem ženatej" jí odbyl. Tak se vrhla na mě a na Kačera. Bohužel ani u nás jej nenašla, tak se do té záhady vložil Kvítko a začali jej dál hledat v seně a pod batohama. Pak se mi Markýzky zželelo a vrátil jsem jí ho. Ale to jsem neměl dělat. Tu chytnul amok a vrhla se na mě a narvala mi snad půl seníku do spacáku :-). Ale to jsem si nenechal líbit a po menší bitvě jsme vyhlásili příměří. Pak už jsme se každý zavrtal do svého spacáku, teda krom Kvítka, který se navíc zavrtal jako červ ještě do sena, a ulehli jsme ke spánku.
Skrblík
| Na mě nešahej, já jsem ženatej!!! |
|---|
|
Parametry akce [převýšení: hezky kulatých 256 výškových metrů; vzdálenost: cca 2 km; cesta: ne; terén: obtížný - balvany, vývraty, bažiny a tak akorát sněhu, aby to všechno vůbec nebylo vidět; počasí: postupné vyjasňování, mírný mráz, tlak normál, vlhkost střední; zvláštní podmínky: tma na krku] vyžadovaly celkem aktivní přístup k věci, takže jsme svižným tempem mířili k cíli. Co nevidět jsme se proto zahřáli - snad až moc, soudě podle Toma, který nakonec pobíhal jen tak v triku. Po chvíli jsme museli opustit cestu a namířit si to lesem přímo vzhůru. Párkrát jsme se při tom o různé lesní harampádí přerazili, ale nakonec jsme zdárně vysupěli až na hřeben. Jen kousek doleva a byli bychom na Lysé, kopci o pár decimetrů vyšším, než je Knížecí stolec se svými 1225,9 m; ale rozhodli jsme se nezdržovat a pokračovat po hřebeni dál doprava. Světla totiž kvapem ubývalo a na vrchol to byl ještě notný kus cesty. Časem proto jistý netrpělivec navrhoval, abychom za Stolec prohlásili jakousi vyvýšenou skálu, která se před námi zrovna v té chvíli vynořila. Touto myšlenkou jsme ale pohrdli a vytrvali až pod skutečný cíl. Teď už zbýval jen závěrečný výšvih ...
Mimochodem jsme byli mírně zvědaví, co vlastně nahoře bude. Podle některých zdrojů měl být vrcholek Knížecího stolce zarostlý a bez výhledu, jiní naopak tvrdili, že je tamodtud vidět až na Alpy. Jedna fantastická zkazka hovořila dokonce o "nedostavěné pozorovatelně pro velitele střední skupiny sovětských vojsk budované pro plánovaný útok na tehdejší SRN jakožto začátek 3. světové války". Záhy jsme ale vše mohli ověřit osobně: ještě pár metrů, strmá skalka a - vrchol dobyt!!! Čas bohužel nezaznamenán. Porozhlédli jsme se kolem. Ze základů obrněné pozorovatelny se nakonec vyklubaly asi tři malé sokly, zřejmě pro ukotvení někdejší dřevěné triangulační věžičky, jejíž trosky ještě ležely dole pod skalkou. Samotný vrcholek sice byl ve vzrostlém lese, v něm ovšem směrem k západu zela čerstvá, rozlehlá mýtina, takže výhled na tuto stranu by byl teoreticky možný. My jsme ale neviděli nic, protože se všechno ztrácelo v nízkých mracích a rychle postupujícím soumraku. Dali jsme drobnou vrcholovou pauzu. Markýza vybalila sušené datle, které teď náramně bodly - žvýkali jsme, trochu při tom povídali a jinak vychutnávali atmosféru okamžiku.
Z toho nás ovšem vyrušilo zjištění, že už je skoro tma. Takže ještě nezbytné vrcholové foto a rychle dolů. Hřebenovku jsme tentokrát obešli po cestě, tomu "nejlepšímu" úseku napříč lesem jsme se ale nevyhnuli. Z kopce to bylo ještě horší než nahoru, nebylo už skoro vidět a ke všemu ty všudypřítomné bažinky a potůčky dokonale skryté pod sněhem. Nezbylo než opatrně našlapovat a doufat, že v horším případě bude mokrá jenom jedna bota ... opět nešlo nevzpomenout na maskota této akce - odskočnou minu :-) Skutečné nebezpečí ovšem představovali spíš nimrodi, o jejichž přítomnosti svědčily dost čerstvé stopy gazíků na okolních cestách. Spoléhali jsme na to, že jdeme lesem, potulovat se po okrajích pasek by rozhodně nebylo moudré ...
Konečně jsme narazili na cestu, která vedla až do tábora. Mohli jsme teď jít rychleji a přitom vnímat majestát noci, která už docela pohltila vše kolem nás. Nad temnými siluetami stromů se klenula jasná, tisíci hvězd posetá obloha, jejíž strnulost rušila jen tu a tam blikající různobarevná světélka připomínající existenci okolního světa, který se odsud jinak zdál být nekonečně daleko ... Huáá - prásk! Tvrdý kontakt se zemí zpřetrhal myšlenky. Svist, bum! Kačere, co se taky válíš? Vyjasnění přineslo mráz a povrch silničky rázem ďábelsky klouzal. Zase jsme museli být ve střehu. Ale to už byl tábor nablízku - ve vzduchu jsme ucítili vlhký dým. Připomněl nám, že je čas tak akorát na večeři. Zrychlili jsme, abychom mohli zanořit lžíce do ešusů co nejdřív.
Když jsme po několika hodinách opustili doutnající ohniště a vyšli na okraj lesa k seníku, byl už měsíc vysoko na obloze a svou mrtvolnou září zaplavoval okolní širé pláně. Snad jen osaměle rostoucí listnáče a četné valy v pomalu zarůstajících holinách připomínaly, že tato krajina nebyla vždycky divočinou ...
Kvítko
| Knížecí stolec: vyhlídka nic moc ... | |
|---|---|
|
|
| ... ovšem vrcholové foto je jaksepatří. Varianta s bleskem ... | ... a skutečnost |
|
|
| Ranní momentky páně Kačera: | |||||
|---|---|---|---|---|---|
| Mešuge Kvítko (nesnáší blesk?) | Komatózní Skrblík (divoká noc :-) | Drsný Kačer (autofoto) | |||
|
|
|
|||
| Nemluvný Houbák (není důvod ke stížnostem) | A fintivá Markýza (bez komentáře :-) | ||||
|
|
||||
| Snídaně na seně | |||||
|
|||||
Po snídani vleže jsme ale konečně vyrazili napříč královstvím sněhu. Místy bylo asi 20 cm nového prašanu, ideální na běžky. Vojenský prostor jsme bez problémů opustili někdy brzy odpoledne a pak nás čekal úsek bez cesty. Brodili jsme se sněhem a pomalu se těšili na pohodlí našich domovů.
Cesta do Volar na nádraží vedla převážně z kopce a celkem rychle nám uběhla. Tam nás čekala nástraha - klouzavé chodníky i cesty. Ve Volarech a okolí jsme snad každý navštívili matičku zemi, a ne jednou. Byla tvrdá.
Cestou vlakem jsme odhadovali, kolik obyvatel má Vimperk (je to prý přesně 8090 a nejpřesnější odhad měl Kvítko), ve Strakonicích jsme přestoupili do přeplněného vlaku na Plzeň. Kupé, do kterého jsme se vešli, byl doslova plný vysokoškoláků. Tak univerzitní je "naše" město Plzeň.
Malíček
| Výsadek |
|---|
|
| Marš |
|
| Opravdové ... |
|
| ... království ... |
|
| ... sněhu |
|